MOSEK
Moravskoslezská síť ekoporaden
Nový poradenský web najdete na
ekoporadna.vitaova.cz
Projekt MOSEK je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
Program Vity
Nejbližší měsíc:
»
Vita v září 2009
Publikováno: 1.9.2009
» Archiv kalendářů
Terénní střediska
-
Terénní středisko ekologické výchovy Vlkovice -
Terénní středisko ekologické výchovy Horní Lomná -
Terénní středisko ekologické výchovy Hrčava
Via Vitae
Den Země
» Přehled akcí ke Dni Země v MS kraji
» Podrobný program Dne Země na Slezskoostravském hradě
Kontakty
Hledáte telefon nebo email na někoho z Vity?
» Adresář Vity
Vita - občanské sdružení
Nádražní 29,
702 00, Ostrava
tel./fax: 596 616 155
email: info@vitaova.cz
Nezisková informační agentura
Podpora neziskového sektoru v Moravskoslezském kraji: informační servis, konzultace, poradenství a vzdělávací semináře.
» Nezisková informační agentura
Ekoporadna
Bezplatné poradenství pro veřejnost a obecní samosprávu v oblastech životního prostředí a spotřebitelství.
» Jak vám můžeme poradit?
Knihovna
V naší Setkávárně II. se nachází rozšířená knihovna, která je pro vás denně otevřena.
» Více o naší knihovně
Ekovýchova a vzdělávání
Okénko z přírody
VRÁNA NEBO HAVRAN?
Zřejmě u nás není člověka, který by si ve druhé polovině října nepovšimnul velkých hejn černých ptáků přilétajících k nám zimovat ze severovýchodního směru (jde o zhruba 500 km široký pás táhnoucí se od severního Polska až po Ural). Tito ptáci u nás setrvávají do druhé poloviny března a pak se vracejí tam, odkud přiletěli. Jen hodně malá část našich občanů (a to ještě spíše dětí než dospělých) si je jistá, že se jedná o havrany – přesněji řečeno o havrany polní. Naprostá většina lidí říká, že už k nám zase přiletěly „vrány“, někteří zase navíc považují vrány za „samičky havranů“ (stejně jako koroptve za samičky bažantů).
Jak je to s “vránami“ ve skutečnosti?
Vrány obecné, žijící u nás celoročně, se vyskytují ve dvou barevných variantách – v západní polovině Čech ve variantě černé (ta by se skutečně dala splést s havranem) a ve zbytku Čech a na Moravě ve variantě černošedé (šedý pták má černou hlavu, křídla a ocas. Tento druh si s havranem splést rozhodně nemůžeme). Naproti tomu havrani jsou celí černí, s nádherně kovovým leskem a od druhého roku života mají olysalý kořen zobáku.
Havran polní je velmi zajímavý tvor. Stejně jako všichni krkavcovití pěvci je obdařen vysokou inteligencí a dožívá se až 30 let věku. Každoročně vyvádí 3 - 5 mláďat, hnízdní kolonie čítají na 1000 ptáků. Ve svých zimujících i hnízdních teritoriích se shlukuje okolo městských sídlišť a smetišť, kde se živí nejrůznějšími lidskými odpadky, je tedy na člověka velmi dobře adaptován. V zimě jej můžeme najít i na holých polích vytrhávat klíčky, ale více si všežravý havran pochutná na masité potravě. Kroužkováním se zjistilo, že se havran každý rok vrací na stejná zimoviště i hnízdiště, je jim věrný.
Havraní shromaždiště
U zimujících havranů polních se setkáváme se zvláštním jevem, který můžeme pozorovat u málokterého druhu. Jedná se o skutečnost, že hejna havranů, rozptýlená přes den na nejrůznějších místech, na nichž shánějí potravu (a to až v okruhu 80 km), se před příchodem večera slétají ze všech směrů na tzv. shromaždiště, odkud se až za úplné tmy přesunují na tzv. nocoviště. Na těchto místech pak stráví celou noc a ještě před svítáním se znovu naprosto tiše rozlétají na shromaždiště, odkud s náležitým „kraválem“ odlétají po rozednění za potravou. Tato nocoviště bývají téměř vždy v údolních nivách řek a soustřeďují se v nich velké počty ptáků – od několika set do několika desítek tisíc. Bohužel těchto nocovišť v celé republice v posledních 20 letech značně ubylo. Z toho můžeme usuzovat na celkový úbytek havranů u nás, např. v údolí Odry nezůstalo ze 3 nocovišť ani jediné
MMimo tuto tzv. zimní populaci se u nás vyskytují v malém počtu i hnízdní populace havranů, které však na zimu odlétají do západní Francie a k nám se vracejí zase v březnu. Rovněž těchto kolonií u nás ubývá. Kupříkladu ze známých ostravských kolonií v Přívoze, Mariánských horách, Vítkovicích a jinde už většina zcela zanikla. Bohužel i největší kolonie v širším okolí, v Opavě, zanikla po záměrném zákroku opavských městských úřadů před pěti lety.
MALÉ NAHLÉDNUTÍ DO TAJŮ ROZMNOŽOVÁNÍ LETOUNŮ
Ve srovnání s ostatními drobnými savci (hlodavci, hmyzožravci ad.) se letounům rodí jen málo mláďat. Většina druhů rodí po jednom mláděti, jen v některých rodech čeledí netopýrovitých (Nyctalus, Pipistrellus, Scotophilus) a kaloňovitých (Rousettus) často i po dvou. Trojčata a čtyřčata se objevují jen u dvou rodů čeledi netopýrovitých (Vespertilio, Lasiurus) a raritou jsou paterčata, zaznamenaná u severoamerického netopýra šedého Lasiurus borealis.
Rekordmani mezi savci
Doba březosti netopýrů je ve srovnání s ostatními malými savci (např. rejsek - 20 dní) podstatně prodloužená (netopýr - 60 dní). Rovněž co do hmotnosti novorozeného mláděte představují netopýři rekordmany mezi savci - u drobnějších druhů dosahuje jeho hmotnost při porodu až 40 % hmotnosti matky. Podobně jako člověk je i novorozený netopýr zcela neschopný samostatného života a bez mateřské péče by zahynul. U tropických netopýrů, například u upíra obecného (Desmodus rotundus), dochází k situaci, kdy bezprostředně po porodu a odchovu mláďat následuje další říje. Samice tedy může ihned znovu zabřeznout, takže v populaci nacházíme jak kojící, tak i gravidní a pohlavně inaktivní samice ve stejnou dobu. Upír obecný má však v tomto směru mezi tropickými netopýry poněkud výjimečné postavení, neboť jeho potrava (krev velkých savců) je celoročně dostupná. I v tropech se však setkáváme s cykličností klimatu a s ní souvisejícími změnami v dostupnosti potravy. Na rozdíl od podmínek u nás, kdy je hlavním faktorem teplota, je v tropech hlavní množství srážek. Plodnost rostlin a výskyt hmyzu dosahují vrcholu v období dešťů v zimních či letních měsících (duben - září na severní polokouli, prosinec - březen na jižní). Zima je v tropech severní polokoule obdobím sucha a podobně jako u jiných živočichů i u letounů je odchov mláďat v této době značně riskantní. Vyšší úmrtnost mláďat narozených v tomto období snižuje zastoupení samic rodících v období sucha a výsledkem je, že v populaci převládají samice rodící mimo toto období. Tento jev se nazývá vnitropopulační synchronizace rozmnožovacích cyklů. Čím více je areál populace letounů vzdálen od rovníku, tím více jsou rozmnožovací cykly synchronizované. Pro osídlení mírného pásu je tato synchronizace zcela nezbytná.
Biologicky je trvání rozmnožovacího cyklu letounů dáno nutnou délkou březosti (2 – 3 měsíce) a nezbytnou dobou odchovu mláďat (2 – 5 měsíců). Průběh jednoho rozmnožovacího cyklu tak vyžaduje minimálně 5 – 8 měsíců.
Od kopulace k porodu
U druhů s jedinou říjí se setkáváme s jevem, kdy je rozmnožovací cyklus prodloužen tak, že pokrývá celý kalendářní rok. To se může dít tak, že se prodlouží doba březosti i doba odchovu mláďat (africký pavrápenec Hipposideros commersoni je březí 3 – 4 měsíce, mláďata odchovává až 6 měsíců); nebo se prodlužuje období pohlavního klidu (pavrápenec africký Hipposideros caffer, létavec Miniopterus inflatus, netopýr tmavý Myotis nigricans); či dochází ke vzniku mechanismů prodlužujících období od kopulace k porodu. Těchto zajímavých mechanismů nacházíme u letounů hned několik. U naprosté většiny druhů mírného pásma (čeledí netopýrovití a vrápencovití) zůstávají ssamčí pohlavní buňky po kopulaci, k níž dochází koncem vegetační sezóny, v pohlavním traktu samice inaktivní. Jsou obaleny energeticky bohatým výměškem přídatných pohlavních žláz samce, který je po dobu jejich inaktivity během zimování vyživuje. Působí zde i další zajímavý mechanismus - čím vícekrát se samice spáří, tím vyšší je obsah výživných látek v jejích pohlavních cestách a tím pravděpodobnější je, že alespoň některé ze spermií, které nosí ve svém těle, zimování přežijí. Tak je zajišťováno, že v populaci zůstávají jen patřičně náruživí jedinci. Tento způsob prodloužení období od kopulace k porodu nazýváme opožděné oplození. Zatímco k páření dochází v našich podmínkách na podzim, k aktivaci spermií, oplození vajíčka a nástupu březosti dochází až na počátku klimaticky příznivého období - u nás na severní polokouli na jaře po opuštění zimoviště. Teprve pak samice zabřeznou a za 2 – 3 měsíce porodí mláďata. Tím je zajištěno, že mláďata se narodí v potravně nejpříznivějším období roku - na severní polokouli počátkem léta. Další modifikací, jejímž výsledkem je prodloužení březosti, je tzv. utajená březost, s níž se setkáváme i u některých šelem a kopytníků. Spočívá v dočasném zastavení vývoje zárodku. Setkáváme se s ní např. u amerického listonosa kalifornského Macrotus californicus, jehož areál zasahuje až na území jihozápadu USA, kde již přírodní podmínky vylučují úspěšný odchov mláďat v zimě. U tohoto netopýra dochází sice k oplodnění a implantaci zárodku ihned po kopulaci, jeho vývoj se však záhy zastavuje a pokračuje teprve po 6 měsících.
Tyto příklady ze života letounů nám umožňují poznávat, jací tito zajímaví živočichové ve skutečnosti jsou - čím žijí, jaké jsou motivace jejich projevů a jak je možné, že jejich chování ústí ve stav ekologicky tak neobyčejně účelný a smysluplný.
PTAČÍ NÁVRATY
Každé roční údobí má své zvláštní rysy, které vnímáme všemi smysly. Po letošní krásné zimě, kdy nám zase po delší době sníh a mráz vytvořily typickou zimní atmosféru, velice brzy – již koncem ledna – se k nám vrátilo jarní počasí.
Takovýto průběh předjaří sice vyvolal okamžitou reakci u jarních rostlin – důkazem byly jehnědy lísek, kočičky vrb, rozvité pupeny šeříků i některých bylin – u tažných ptáků však zásadní reakci nevyvolal. To je způsobeno zejména tím, že tažní ptáci nereagují na vlastní počasí, ale řídí se především délkou dne.
Zkušení znalci přírody vědí, že první předzvěstí jara nebývá u nás píseň skřivana nad poli a lukami, ale noční tok sov, odehrávající se většinou v lednu, někdy již v prosinci. U nás v okolí Ostravy sice většinou nezaslechneme volání výra, ale snadno můžeme zaslechnout příjemné volání puštíka. Také samci kalousů již mohou označovat svůj hnízdní okrsek monotónním jednoslabičným voláním.
Z denních ptáků jsou na území města Ostravy v posledních letech bezkonkurenčně prvními navrátilci divoké husy velké, které hnízdí na Heřmanském stavu od roku 1995 a jejichž hnízdní stavy se neustále zvyšují. Letos přilétly první dvě husy již v posledních dnech ledna!
První letošní hejno špačků jsem pozoroval 13. února a první skřivan polní mi zazpíval svou jarní píseň 15. února. Ve stejný den jsem pozoroval první předvoj navrácených holubů doupňáků. Jen o několik dnů později lze očekávat návrat jejich blízkých příbuzných, daleko hojnějších holubů hřivnáčů a také čejek chocholatých. Všichni tito včasní navrátilci mohou být ohroženi přechodným návratem zimy. Někteří z nich sice umějí reagovat tzv. zpětným tahem a posunout se zpět do příznivějších oblastí, hodně z nich však také může nepříznivým podmínkám podlehnout. Totéž se může stát např. velice brzkým snůškám městských kosů černých, kteří nejsou tažní a hnízdí velice brzo, někdy již na přelomu února a března. Stejná situace se však málokdy přihodí lesním populacím stejného druhu, kteří na rozdíl od městských kosů jsou tažní a ze svých zimovišť ve Francii přilétají až ve 2. polovině března.
Duben je hlavní dobou návratu většiny tažného ptactva – např. budníčků, vlaštovek, pěnic, lindušek, rákosníků, slavíků; přilétají ale také např. kukačky, čápi, pochopi rákosní a většina tažných druhů divokých kachen. Jarní přílet bývá završen známými křiklouny rorýsi, žluvami hajními, ťuhýky obecnými, z dravců např. ostříži a včelojedy lesními.
Člověka od nepaměti zajímalo, jak se dovedou ptáci na svých dalekých cestách orientovat. Dnes bezpečně víme, že ve dne táhnoucí ptáci jako např. špačci se dovedou orientovat pomocí postavení slunce, a tak vlastně během dne kdykoliv přesně určí čas. Podobně zase ptáci táhnoucí v noci se umějí orientovat pomocí postavení hvězd. Když např. pěnicím vytvoříme v umělých podmínkách planetária hvězdnou oblohu, budou na jaře směřovat přesně na severovýchod, na podzim pak na jihozápad – přesně ve směru potřebného tahu. Na zimní a letní uspořádání hvězd pak nebudou reagovat vůbec.
Schopnosti ptačího tahu jsou nadále podrobně zkoumány a určitě se dočkáme dalších překvapivých informací o ptačích schopnostech.
V povídání o zajímavém životě ptáků a speciálně těch, kteří žijí v bezprostředním okolí Ostravy, navážeme i v dalších dvou číslech bulletinu. Příště se dozvíte o peripetiích hnízdění i o tom, kde, jak a proč se vysazují budky.
EKOLOGICKÉ VZDĚLÁNÍ A DIVOČINA
Ekologické vzdělávání je třeba chápat jako vzbuzení zájmu o naše okolí, který má vést k „ekologicky orientovanému“ chování.
Pohyb v divočině
Naše životní prostředí – tedy svět, který nás obklopuje – se naším přičiněním neustále mění. A tento vztah vzájemného ovlivňování začal již s vývojem lidstva. Před 10.000 lety např. byl náš svět divočinou. Divočina byla tehdy něčím zcela normálním, dnes více méně vymizela. Ale to slovo samotné nás dodnes fascinuje – obzvláště děti.
Můžeme pozorovat, že v divočině všechno, co je „tvrdé“ a nepoddajné, zaniká (srovnej: vítězství, protivítr, bojovat proti něčemu...), ale všechno, co je „měkké“ a přizpůsobivé, přežívá (vítr je krásný, déšť přináší užitek...). Kdo se pohybuje v divoké přírodě a snaží se přitom být měkký a přizpůsobivý, je automaticky mírumilovný, pokorný, tichý, klidný, uvolněný.
Kdo se chce pohybovat v divoké přírodě, musí nutně trénovat své smysly a schopnosti. K tomu patří také schopnost rozeznat nebezpečí (strach!), správně jej vyhodnotit a naučit se mu vyhýbat. Protože kdo se chce pohybovat v divočině, musí své zdroje využívat dlouhodobě: to začíná u vlastní tělesné síly nebo schopnosti být a zůstat pozorný, koncentrovaný.
Dřevo, stromy, tráva, kameny, zvěř a stopy, voda ... jsou zdroje, které jsou pro život v přírodě nezbytné a lze je také dobře využít v ekolo- gických vzdělávacích programech.
Motivace
Při práci s dětmi (samozřejmě také s mládeží a dospělými!) je důležité vytvořit a vzbudit motivaci. Děti jsou zvědavé. Vytvořeným (uměle vytvořeným) napětím, za určitých okolností třeba i strachem, lze tuto zvědavost ještě podpořit: zní o mnoho nudněji, když řeknu: Jdi si hrát k potoku a naopak o mnoho napínavěji, řeknu-li: Jdi prozkoumat potok. Něco prozkoumat, to je konkrétní úkol, „hrát si“ je naproti tomu velmi nekonkrétní. Na druhé straně „prozkoumat“ nepředstavuje žádný nedosažitelný cíl a umožňuje tak i s těmi nejmenšími pozorováními zažít pocit úspěchu.
Vychovatelé by měli neustále provokovat nové otázky a pokoušet se nikdy nedávat odpovědi. Protože daná odpověď je konečná – to je konec motivace. Děti, lidé dokáží být neúnavní, v pravém slova smyslu, tedy skutečně plní energie. Energie ale teče vždy tam, kam nasměrujeme naši pozornost, naše smysly.
Zásady:
•V kruhu neexistuje hierarchie, ale jen komplexní závislosti. Život je možný jen se vzájemným uznáním, respektem (srovnej: přírodní koloběhy)
•Vnímat není totéž co vidět, ale mnohem více; to se dá cvičit: neostré vidění „zavírá“ oči (zužuje úhel pohledu, záběr očí) a zároveň otevvírá jiné smysly
.Pozorovat znamená ptát se, učit se, ptát se, učit se, ptát se, ..... (čím více vnímáme, tím více duševních obrazů máme „před očima“, můžeme si je opět vyvolat, zvyšujeme kapacitu mozku a jsme schopni zase to více vnímat... (využíváme jen asi 10 % našeho mozku, Aborigineeové, přírodní národy, využívají asi 60 %, divoká zvířata 100 %, domácí zvířata jen asi 45 %!)
•Plížit se, chodit pomalu… tak nás (volně žijící) zvířata (ptáci, ještěrky, vysoká zvěř...) nebudou vnímat jako něco „nepřirozeného“, ale jako něco, co „patří do přírody“ a nevylekají se, neutečou
Využití:
Pro život v divočině jsou zapotřebí tyto kroky v daném pořadí:
(lze je dobře provádět s dětmi podle věku apod. )
•vyhledat úkryt/ochranu, např. postavit chatku („spacák z listí“)
hledat a najít vodu, postavit filtr, tání sněhu
•rozdělat oheň, postavit a rozdělat oheň (Bow-drill), používat kameny a ocel
•najít/připravit jídlo, bylinky, plody, zvěř (hledání stop je pro děti velmi vhodné)
•vyrobit nářadí, např. misky a lžičky (vypalování), plést provazy
•životní názor/filosofie/dějiny, řečnické kroužky, malé ceremoniály, pravidla pro soužití…
PROČ LISTY PADAJÍ
Rostliny již v prehistorických dobách osídlily velmi rozmanitá prostředí souše. Zdaleka ne všechna tato prostředí zajišťují celoroční podmínky pro jejich růst a rozmnožování. Aby rostliny mohly přežít na méně vhodných stanovištích, musely zvolit některý ze způsobů, který přežití umožňuje. Jsou to cibule, oddenky, hlízy, semena a pupeny.
Dřeviny a víceleté byliny přečkávají zimu v pupenech krytých šupinami a listeny. Jedním z průvodních jevů, který každoročně pozoruje každý z nás, je padání listů v podzimních měsících.
Listy bylin v našich zeměpisných podmínkách v zimě většinou odumírají i se stonky. Listy dřevin vždy po určité době opadnou, ale stonek - kmen přežívá mnohdy spoustu let. Zatímco v tropech opadávají starší listy průběžně po celý rok, většina našich stromů a keřů patří mezi každoročně opadavé dřeviny. Jinak je tomu u jehličnanů, které mění listy přibližně co 4 - 5 let. K opadu listů ovšem může dojít i působením stresových vlivů, jakými jsou např. emise.
Listy listnáčů i většiny našich bylin obsahují a vyměňují velké množství vody. Působením mrazu dochází proto k jejich trvalému poškození a listy musejí být nahrazeny novými. Je to způsob, jak přežít mráz, sucho nebo období s nedostatkem dalších životně důležitých podmínek. Například broskvoně a meruňky, jež známe jako opadavé, pocházejí ze subtropů Asie a jsou to původně dřeviny stálezelené - neopadavé.
Jehličnany přirozeně rostou v oblastech celoročně mnohem chladnějších. Mají oproti listnáčům jinou stavbu některých částí těla. Dřevní hmota jehličnanů obsahuje pouze jeden typ vodivých pletiv – cévice, zatímco listnaté dřeviny mají ve dřevě i cévy. Cévice jsou užší a hůře vedou vodu. S tím souvisí ještě další odlišnost, a to stavba listů. Jehlice, jimiž procházejí pryskyřičné kanálky, obsahují méně vody. Proti výparu jsou chráněny silnou pokožkou, ponořenými průduchy a vrstvičkou vosku. Jsou dostatečně chráněné a není tedy nutné, aby byly každoročně nahrazovány novými.
Před opadem probíhají v těle dřevin určité procesy, které okem nepostřehneme a jsou zapříčiněny působením rostlinných hormonů. Upoutá nás až změna barev listů na různé odstíny červené a žluté. Dochází k rozkladu zelených barviv - chlorofylů a převládají barviva žlutá a červená - antokyany, karotenoidy a xantofyly. Přibližně koncem srpna se zásobní látky z listů začnou ukládat do dřeva kmene nebo kořenů. Přeruší se transport vody a živin do listu a ten nakonec svou vahou odpadne. Tam, kde dříve na větvičce přisedal řapík, vznikne listová jizva, podle níž (a pupenů) můžeme určit bezlistou větvičku až do druhu.
V této chvíli je keř či strom připraven k „zimnímu spánku“. Zpomalily se životní funkce, zastavil se růst a v pupenech jsou formovány základy nových listů.
Mgr. Šárka Cimalová
Ostravská univerzita
